Šlechtitelský chov ovcí původní valaška
Vše, co chcete vědět o ovcích, nejvíce o původní valašce.

původní valaška

Charakteristika plemene

Valaška je hrubovlnné plemeno s trojstrannou užitkovostí (mléko, maso, vlna) přizpůsobené k salašnickému chovu. Patří do skupiny cápových ovcí chovaných na Balkáně (HORÁK a kol., 2004).

Dnes se toto plemeno vyskytuje jen ojediněle, a to převážně v užitkových chovech a v nejdrsnějších klimatických horských a podhorských oblastech. Valašky jsou otužilé, velmi skromné, chodivé ovce vhodné na spásání strmých, těžko přístupných a vzdálených pastvin. Mají živý temperament, pevnou konstrukci a dobrou chodivost v těžkém terénu (GAJDOŠÍK, POLÁCH, 1984).

Valaška je menšího tělesného rámce, hlava je klínovitá, v čele úzká, u berana mírně klabonosá. Uši jsou poměrně krátké, rohatost u obou pohlaví častá, rohy jsou šroubovité, lyrovitého nebo přímého tvaru. Krk je delší, hruď úzká a mírně klenutá, hřbet rovný a úzký, záď mírně sražená, pánev poměrně široká. Končetiny jsou kratší, rovné, s pevnou spěnkou (HORÁK a kol., 2004).

Čelo je od oční linie porostlé, obličejová část a dolní čelist až po žuchvy volné. Břicho má být dobře obrostlé. Přední končetiny mají být obrostlé až po zápěstí, zadní končetiny po patní kloub (VANICKÝ, 1956).

Ovce jsou pozdní, a proto lze jehnice zapouštět ve věku 16 - 18 měsíců při hmotnosti asi 32 kg (HORÁK a kol., 2004).

Plodnost na obahněnou ovci je 120 - 140 %, živá hmotnost jehňat ve 100 dnech věku činí 22-25 kg, denní přírůstek v odchovu je 180 - 220 g, produkce mléka za laktaci je 70 - 120 l, roční délka vlny je nad 20 cm, výtěžnost vlny 65 - 70 %.

Podle PINĎÁKA (2005) patří mezi hlavní sledovaná kritéria užitkovosti reprodukce, růst jehňat ve 30 dnech, ve 100 dnech a živá hmotnost jehnic a beranů při zařazení do plemenitby.

Parametry užitkovosti odpovídají požadavkům chovného cíle. Při standardních chovatelských podmínkách lze očekávat růst užitkovosti. Důkazem toho je produkční výkonnost 28,5 kg ž. hm. (2003) v chovu s 25 bahnicemi. Perspektivně je účelné využívat i mléko k výrobě sýrů (HORÁK a kol., 2004).

Podle výsledků kontroly užitkovosti za rok 2005 je průměrný denní přírůstek 149 g a v roce 2006 se zvýšil na 192 g (MAREŠ, 2007).

Živá hmotnost ovcí kolísá od 25 - 50 kg, hmotnost beranů od 35 - 70 kg. Kohoutková výška matek bývá 60 - 65 cm. Vlna valašek je huňatá, smíšená, její jakost se posuzuje podle množství podsady, podle hustoty a podle pevnosti dlouhých pesíků. Častou závadou bývá velká lámavost pesíků. Podle barvy vlny rozeznáváme valašky bílé, žluté, popelavé a černé. Čistota vlny závisí na množství vlnotuku, písku, prachu, zbytku krmiv v rouně a od steliva (KOVÁČ, 1953). VANICKÝ (1956) uvádí průměrnou roční střiž matek 1,5 - 2 kg, beranů až 3,5 kg vlny. Vlna je smíšená, sortimentu DE-EF, výtěžnosti asi 70 %. Vlna se žádá hustá, splývavá, pružná s úměrným leskem. Délka pesíků při dvojí stříži v roce dosahuje 15 - 30 cm.

Vlna valašek se zpracovává hlavně pro domácí přikrývky, koberce, kroje, ponožky, rukavice, plstěné podložky atd. Do 1 až 1,5 roku je kožešina jehňat mírně kučeravá a lesklá, proto je velmi vhodná na podšívky do kabátů, na beranice a různé ozdoby (KOVÁČ, 1953).

GAJDOŠÍK (1984) uvádí, že základní barva rouna je bílá. Vyskytují se však i strakatí a černí jedinci. Dle MILERSKIHO (2006) černí jedinci v populaci pocházejí po beranovi, který byl dovezen ze Slovenska a založil linii Portáš. Potomci po tomto beranovi v současnosti působí ve třech chovech.

Vlivem různých přírodních podmínek se valašky vyvinuly v různé typy, které se nazývají podle krajů, ve kterých se chovají. Na Moravě se původní valašky křížily s východofrízkými berany, čímž vznikla samostatná skupina ovcí - zušlechtěné východofrízké valašky chované převážně na Valašsku (KOVÁČ, 1964).

Valašské ovce mohou být využity při údržbě a obnově horských pastvin, významných z hlediska botanického, krajinotvorného i turistického (vyhlídky). Mohou se uplatnit v rámci folklorních, historických a lidově-uměleckých akcí při presentaci tradičního salašnictví a salašnických výrobků. V současné době zůstává stále nevyužitý potenciál tohoto plemene pro mléčnou produkci. Valašské ovce mohou být zdrojem specifických genů využitelných pro šlechtění jiných plemen (MILERSKI, 2006).

Historie, současnost, budoucí výhled

Historie

Dle dochovaných záznamů se Valaši přesunuli na moravskou půdu se svými stády ovcí valašek z východněji položených karpatských oblastí koncem 14. stol. V první polovině 16. stol. jsou stáda valašek zaznamenána na celé východní Moravě. Kromě ovcí na panských salaších se v horách páslo v té době kolem pěti tisíc valašských ovcí (OCHODNICKÝ a kol., 1986).

Salašnický systém bez přístřešku byl charakteristický tím, že v létě (od 15. 5. do 30. 9.) se ovce převedly na strmé, těžko dostupné a velmi vzdálené pastviny (tzv. hole), které se vyskytovaly v nadmořských výškách do 1500 m. Na noc byly soustředěny do košárů (MALÁ, MÁLOVÁ, 2004).

Od konce 18. století však počíná nepřetržitý úpadek salašnictví na východní Moravě. Hlavní příčinou úpadku bylo rentabilnější lesní hospodářství. Ekonomika salašnictví byla též postižena dovozem levné a kvalitní australské vlny a rozšířením nových textilních surovin, zvláště bavlny (ANONYM A, 2007)

OCHODNICKÝ a kol. (1986) uvádí, že první i druhá světová válka značně zdecimovala stavy ovcí. Od té doby se počty ovcí střídavě zvyšovaly a snižovaly.

Po druhé světové válce se uchovaly tradiční horské salaše jen v Radhošťských Beskydech, na Javorníkách a v severovýchodní části Bílých Karpat. (ANONYM A, 2007)

Na přelomu 40. - 50. let minulého století započal proces zušlechťování valašských ovcí, který byl završen v roce 1982 uznáním plemene Zušlechtěná valaška na Slovensku.

Pravděpodobně první cílevědomý záměr zachovat genofond původní valašky realizoval Doc. Ing. Bora Čumlivski, CSc. nákupem několika zvířat v Bielom Potoku u Ružomberka a jejich soustředěním ve svém chovu v Praze.

V osmdesátých letech byla skupina valašských ovcí exportována do Německa, kde je doposud udržován a postupně rozšiřován jejich chov v původní formě. V září roku 2004 se uskutečnila výměna zvířat a reintrodukce 20 jehnic a 6 beránků z německé populace Valašských ovcí za účelem rozšíření tuzemské chovné základny. Na Slovensku byl v roce 1992 založen Klub chovatelů původní valašky, který se zaměřil na vyhledávání zvířat typově odpovídajících původní Valašské ovci ve stádech Zušlechtěné valašky. Z této populace byl dovezen jeden plemenný beran, jenž se stal základem pro regeneraci černé varianty valašských ovcí u nás (MILERSKI, 2006).

Valašské ovce byly do GŽZ zařazeny v roce 1999. V roce 2000 bylo zařazeno 45 bahnic a 2 berani ze dvou chovů, v průběhu roku 2001 bylo začleněno do kontroly užitkovosti dalších 8 chovů, v nichž byl doposud chov Valašských ovcí podporován nadací Pro Speciae Rara. Od té doby početní stavy Valašských ovcí vzrůstají (MILERSKI, 2006).

KUCHTÍK a DOBEŠ (2006) pozorovali účinky některých růstových faktorů (genotyp, pohlaví, četnost vrhu, věk bahnic při bahnění, měsíc bahnění) u Zušlechtěné valašky. Vyhodnocení účinků genotypu na růst ukázalo, že tyto faktory nemají podstatný vliv na hlavní růstové vlastnosti. V intervalu od narození do 100 dnů věku byl největší přírůstek 263 g. Dále studie ukázala, že věk bahnic měl významný vliv na růstové schopnosti. Pohlaví jehňat mělo důležitý účinek na tělesnou hmotnost ve sto dnech věku.

Současnost

V současnosti je populace Valašských ovcí u nás jen malá, proto se přistoupilo k regeneraci plemene. Plemenitba ovcí bude dlouhodobě převážně na bázi čistokrevné plemenitby. Plemeno je zařazeno do genových zdrojů ohrožených druhů zvířat, proces regenerace není ukončen. Z tohoto aborigenního plemene byla na Slovensku vyšlechtěna Zošľachtená valaška (HORÁK a kol., 2004).

Cílem chovu genetických rezerv není zakonzervování (semenné dávky, embrya) bez dalšího pokroku, ale tzv. "sustainable improvement" - udržitelné zlepšování, tj. šlechtění v rámci daného prostoru, v němž se daný genetický zdroj vyvíjel a adaptoval, s ohledem na příští potřeby daného prostoru. Je nutno zajistit uchování co nejširší škály jedinců s rozličným genotypem pro potenciální využití v budoucnu. Tato skutečnost se v řadě případů střetává s komerčními zájmy a podmínkami chovatelů. Dotace poskytovaná chovatelům v rámci Národního programu by měla proto kompenzovat již zmíněné ztížené chovatelské podmínky. Podle výsledků genetických analýz plemeníků bude postupně přistoupeno k záměrnému připařování podle individuálního připařovacího plánu, aby bylo dosaženo maximálního stupně heterozygotnosti (ANONYM B, 2007).

Do kontroly užitkovosti je zapojeno 180 bahnic ze dvanácti chovů. Zachránit naše původní plemeno a současně regenerovat černý a strakatý ráz je záměr Klubu chovatelů a příznivců plemene valašská ovce. To s sebou přináší i vytvoření odpovídající chovatelské základny plemenných linií, aby nebyl problém s příbuzenskou plemenitbou. Podle neoficiálních výsledků rozborů tučnosti mléka má toto plemeno o procento vyšší tučnost než průměr populace. V budoucnu by se proto valašky mohly šlechtit i na mléčnou užitkovost (JEDLIČKA, 2006).

MILERSKI (2006) uvádí, že v současné době se realizuje projekt na regeneraci černé varianty valašské ovce. Cílem projektu je vytvořit skupinu zvířat černého nebo černošedého zbarvení typově odpovídající původní valašské ovci. Podíl černých zvířat v populaci by neměl přesáhnout 20%.

Nízkému počtu valašských ovcí odporuje DISTL (2004), který uvádí, že stáda v jednotlivých zemích jsou směsicí cizích chovů nebo dovozů z jiných zemí, proto nelze definovat stav ohrožení.

Budoucí výhled

Péči o uchování původních plemen bychom měli chápat jako součást svého kulturního a historického dědictví. Je odrazem každého kulturního národa (MALÁ, MÁLOVÁ, 2004).

In situ - plemenitba a šlechtění

Záměrem je udržení Valašské ovce v původním typu, rozšíření počtu bahnic na cílový stav 300 - 500 jedinců a podpora dalšího rozšiřování i mimo uznané chovy genetické rezervy.

Bude vyvinuta snaha rozšíření počtu chovů, zejména za účelem zvýšení počtu chovaných plemenných beranů. Z hlediska efektivního počtu jedinců v populaci je žádoucí užší poměr mezi pohlavími. Proto bude účelné zapojit do programu i menší chovy čítající 4 - 10 bahnic, ovšem za předpokladu držení rovněž plemenného berana. Lze předpokládat, že významnou roli v programu chovu Valašské ovce budou jako doposud sehrávat vzájemně spolupracující drobné chovy.

Šlechtitelská práce bude zaměřena zejména na uchování a upevnění typických znaků Valašské ovce a na udržení stupně heterozygotnosti v populaci. U samčího pohlaví lze předpokládat zařazování 5 - 10% odchovu do plemenitby. Výběr beranů do plemenitby bude prováděn podle zevnějšku, příbuznosti k ostatním zvířatům v populaci, genotypu a užitkovosti.

Bude prováděna regenerace černé varianty Valašské ovce. Za tímto účelem bude využito potomstvo po beranovi dovezeném ze Slovenska a po ovcích černého zbarvení a neznámého původu jevících charakteristické znaky Valašské ovce. Tato zvířata a jejich černě zbarvené potomstvo bude opakovaně po několik generací pářeno s bíle zbarvenými jedinci Valašské ovce. Zároveň bude zajištěn chov větší části bílých Valašských ovcí v uzavřené populaci bez vlivu genů zvířat černé varianty.

Bude sledována situace v chovu Valašských ovcí v Německu a Švýcarsku a regenerované Valašky na Slovensku i v chovu ostatních cápových plemen ovcí. Z hlediska ochrany původního typu Valašských ovcí lze bez omezení použít pouze zvířata z německé a švýcarské populace pokud budou i nadále udržována v čistokrevné formě.

Bude pokračovat sběr vzorků genetického materiálu a budou podporovány akce zaměřené na propagaci Valašských ovcí a produktů jejich chovu, zejména v oblastech původního výskytu tohoto plemene (MILERSKI, 2006).

Uchování plemene ex situ

Cílem je rozšíření banky spermatu a vytvoření embryí valašských ovcí. Cílový stav je trvalé uchování cca 1000 - 1500 inseminačních dávek a 100 - 150 zmrazených zárodků ze záměrného připařování. Tyto počty dávají velkou pravděpodobnost obnovení chovu Valašských ovcí i v případě jeho úplného zániku in situ. Část inseminačních dávek může být odstupem několika generaci použita v in situ chované populaci.

Časový postup bude regulován podle situace v populaci. Semeno bude odebíráno od typických plemenných beranů v počtu cca 30 - 50 ID na berana. Předpokládá se odběr semene od 3 - 6 vybraných beranů ročně. Odběry embryí budou prováděny u geneticky cenných ovcí před jejich vyřazením. V případě ohrožení populace chované in situ bude spuštěn intenzivnější program konzervace gamet a zárodků (MILERSKI, 2006).